Karel Vlček se narodil se 25. 4. 1945 v Kateřinicích, v současné době žije v Praze.
Má přezdívku „Šedý vlk“, „Šedej“.
Získal doktorát na Fakultě žurnalistiky UK, pracoval jako fotograf ČTK.
Nejvíce se proslavil jako fotograf pískovcových přeskoků – článek eMontany. Jeho lezecké fotky měly velký ohlas i v zahraničí. Už před rokem 1990 publikoval v západních časopisech.
Po sametové revoluci přestal profesionálně fotografovat, místo toho začal každý rok jezdit na dálkové cyklistické výpravy. Projel například Kanadu, Argentinu, Nový Zéland. A v roce 1999 se vydal na “cestu malérů” z Prahy do Pekingu.
Vladimír „Chroust“ Procházka vzpomíná na Karla Vlčka
Karel Vlček (*1945) byl výrazným fotografem 70. a 80. let a lezci starší generace ho dobře znali. A pokud ho neznali osobně ze skal, tak zcela jistě prostřednictvím jeho působivých, nekompromisních fotografií, které si leckdy vyžadovaly velkých „obětí“ nejen ze strany fotografa, ale hlavně od lezců. Čekání na dobré světlo, správné načasování a postavení, elegantní oblečení, drsné, tzv. „kontrolované“ pády i skoky do neznáma, ale také neřešitelné návraty ze širokých rozporových komínů a vydatných stavěních. Leckteří „komparsisté“ by mohli vyprávět! Takže díky Karle, i vám odřeným a otloukaným, že máme i v tomto průvodci nad čím vzpomínat… PH
Nechme tedy zavzpomínat jinou legendu z branže – Vláďu „Chrousta“ Procházku:
Karel Vlček se začal objevovat v Českém ráji v druhé půlce 60. let minulého století. Lézt začínal na písku i v Tatrách spolu s Petrem Schnablem a Standou Lukavským – Cikánem. Schnabl lezl jen VIIc a cesta musela být do třetího přelezu, nejlépe od Čihuly. To Karel lezl automaticky na druhém konci lana. V Jizerkách běhal stokilometrové štreky. Jako technicky zdatný nástrojař vyráběl výtečné kalené skoby „účka“, ale především se pustil do focení lezení.
Pamatuju, jak jsme se na přelomu 60. a 70. let „váleli“ v ateliéru dobrého kamaráda Honzy Švába, profesionálního fotografa, a s jeho pomocí hltali taje řemesla. Mládeži, žádný pohodlný digitál jako dnes – to bylo chemikálií!
Foťáky jak včelín, temná komora, vyvolávání negativů, zas ta strašná nejistota, zvětšovák a konečně fotky! Karel Vlček tomu propadl naplno a brzy svého učitele doháněl i překonal. Vyučil se fotografem a pak prosadil do ČTK. Zprvu do laborky, kam musel každý adept. Tam vyvolával haldy negativů a dělal z nich mraky černobílých fotek.
Pak povýšil a stal redaktorem – fotoreportérem. V ČTK byl přijat do oddělení Feature Services, které úzce spolupracovalo s více než dvaceti světovými agenturami (AP, UPI, Reuter, DPA, AFP) na základě výměny ucelených reportáží. Oddělení mělo vždy jen jednoho fotoreportéra. Karel Vlček tam měl skvělé pracovní podmínky.
Během práce v ČTK stačil Karel vystudovat Fakultu žurnalistiky UK. Bacha, je to doktor filosofie, novinář!
Ve Skaláku získal Karel od omladiny přezdívku „Šedej“, když vlk tak šedej, to dá rozum! V 70. letech se prosadil jako nejlepší lezecký fotograf.
Jeho dokonalé čb snímky (barevně se tehdy moc nefotilo) se pravidelně objevovaly v nejvěhlasnějších magazínech, od mnichovského Der Bergsteiger přes francouzský Magazine Montagnes až po tehdejší „jedničku“– anglický Mountain. Jeho šéfredaktora Tima Lewise Vlčkovy fotky uchvátily natolik, že mu věnoval samostatný a nezvykle rozsáhlý, osmistránkový medailon „Paprika“ o lezení v Ádru!
Karel Vlček se vedle fotografování věnoval i filmu a 16 mm kamerou ve skalách točil všechno možné. Něco z jeho historických prvotin použili „Amíci“ do filmu Jump! Karel se stejně jako s foťákem i s kamerou věšel do stěny. Nejednou jsem mu asistoval jako pomocník a jistič. Vzpomínám na natáčení Prásknutí bičem v Teplicích. Tam mi bylo ouvej. Lanč (Miroslav Šmíd) nám na vrcholu pověsil fix a tvrdil, že tutový. Když si lano nepověsím sám, bojím se víc než jindy. Založil jsem vozejky a začal šplhat, ale rozhodila mne změna pumpování lana. To se Karel rozjel po té samý koleji pár metrů pode mnou, ale řval jsem na něho marně. Nahoře mne málem kleplo – špagát visel za nějakou břízku!
No, přežili jsme…
„Šedej“ byl prostě drsnej – na sebe i na ostatní – a byl dobrý psycholog a často i jízlivý popichovač.
Dodnes nechápu, jak jsem se od něj mohl nechat vyhecovat při lavinové „čtyřce“ do Labského dolu kvůli jeho „pro ČTK nutné“ reportáži z ledolezení. „Zákaz vstupu!“ visel všude, desky na prašanu se lámaly pod nohama.
Následovalo slanění od stromu pod Labskou boudou až na dno doliny, stáhli jsme špagát a „spálili most“. Po focení na protisvahu následoval výstup zamrzlým „splachovacím“ vodopádem k pramenu, každý s jen jednou mačkou neboť Karel neměl, a tak jsem se musel podělit. No, přežili jsme…
Jindy Karel přivezl na Sušky Lenku Práškovou s dlouhým vlasem, která mu slíbila padat „do kamery“ z Obřáku. „Až poletí ty vlasy budou parádní!“ pravil. U kruhu nad hranou Obřáku se chystala Lenka a její jistič Pišta Berežný, těsně nad nimi Karel s 16 mm kamerou Arriflex (půjčenou „na čestný slovo“ ze socialistické televize), když jsem ji táhnul nahoru, tak on na mne: „Jestli ti spadne tak rovnou skoč za ní!“, já ho zajišťoval „tak abych viděl“. Lenka nadvojato na tuhém Karlově vytahaném laně, měkkost měl prokluzovým jištěním zajišťovat Pišta v kožených rukavicích = pád faktoru jedna a jeho délka podle průvěsu lana. Když se schylovalo k nejhoršímu a Lenka viděla tu díru pod sebou, zasekla se a že neskočí. Karel ji zpražil, to ať na něj nezkouší, jak prý by k tomu přišly ženský u pásu ve fabrice, ty taky nesmí stávkovat (to se tehdy nesmělo). Krásný den babího léta, všude plno lezců a cesta dole se hemžila turisty. Všichni pozorovali přípravy k hrůznému divadlu. Lenka se přece jen nechala ukecat. Karel jí ještě přikázal skočit po zádech s roztaženýma rukama a nohama a při letu křičet, Pištovi prodloužit průvěs – „a jedem“! Když jsem řvoucí Lenku viděl mizet do hlubiny, krve by se ve mně nedořezal a určitě jsem nebyl sám. To byl let, a ta rána! Pišta se leknul, aby Lenka nešla až na polici a pořádně zaseknul, o prokluzu nemohla být řeč a tvrdé „kvůli bezpečnosti zdvojené“ lano udělalo svoje. Lenka naštěstí vypadala polomrtvě jen chvilku, než ji „Šedej“ (opět něžně, svými výše popsanými vybranými způsoby) přinutil vyšplhat po laně nahoru zpátky na štand. Tam ji konejšil, že druhý skok už bude lepší. „Cože? Karle už nééé!“ „Neboj, dá se menší průvěs a Pišta nechá lano projet.“ Lenka se zas nechala ukecat, prostě ženská! Její srdceryvný řev přilákal na cestu pod Obřákem další „supí hlavy“ čumilů. Jelikož ten druhý pád, jak se slíbilo, byl přece jen měkčí, Lenka se pak znovu a znovu nechávala ukecat a do luftu skočila po zádech snad osmkrát. Dnes by kvůli tomu srdcervoucímu řevu určitě někdo přivolal mobilem záchrannou helikoptéru. Mrkněte na foto v posledním Hejtmošově průvodci „Panteon a Frýdštejn“ – Karel měl nakonec pravdu, ty vlasy vypadaly skvěle! Lenčin pád je v barevném filmu, který K. Vlček názval „Sand climbing“ .
Další film „První sedma“ udělal s TV profesionálem Vlastou Žánem a v roce 1985 dostal film cenu Clubu Alpino Italiano na nejslavnějším horolezeckém festivalu v Trentu.
Zároveň si pořadatelé na oficiální plakát vybrali „Šedýho“ siluetovou fotografiku. V roce 1986 měl výstavu fotek na Internationales Berg und Abenteuer Filmfestival v rakouském Grazu.
S „První sedmou“ tam získal jednu ze tří hlavních cen – Cenu poroty. V roce 1987 byl členem poroty v Trentu a měl tam výstavu fotografií a v roce 1989 na International Mountain Film Festival in Antibes ve Francii opět výstavu fotek a „První sedma“ obdržela cenu firmy Aaton – zapůjčení kamery na další film.
Siluetovou fotografikou z oficoš plakátu 1985 po sedmnácti letech ozdobili úvodní protititulní stránku prestižní publikace k 50. výročnímu festivalu! To bylo roku 2002, kdy v Trentu soutěžil a uspěl americký Jump, který natočil Allen Hill a John Catto s pár Karlovými ukázkami historických skoků z roku 1973!
Dobrej bumerang, kruh se uzavřel…
V roce 1990 Karel skončil s focením. S bratrem Mírou na Letné sdíleli sklepní byznys. „Šedej“ tam vybudoval výrazně dobré a uznávané pre-press studio „Forma“, nabízející profi skenování, úpravu fotek, dtp, osvit na film i ctp na plech, digitální tisk (žádná stolní tiskárnička, mašina jak dodávka furgon).
Roky letí a penzista „Šedej“ zanechal byznysu. Ale je to pilnej a hodnej člověk, na svém zařízení mi výrazně pomohl ke vzniku nového vydání kníhy „Na Annapúrnu“ nezištným naskenováním archivních čb negativů od Bogana Svatoše a Miloše Albrechta z První české himálajské expedice – ještě jednou velké díky Karle!
Věk a zdraví Karla moc nelákají k aktivnímu návratu do skal. Tak se dal v roce 1995 na dálkové cesty natěžko na kole, nejdřív na něj přesedl a pak i ulehl. Bratři Vlčci – každý sám – na lehokole brázdí celou Evropou, „Šedej“ projel i hodně daleké země. Byl na Novém Zélandu, v Jížní i Severní Americe, Turecku a celé Evropě. Nejdelší cestu udělal z Prahy do Pekingu. Za tři měsíce přes 12 000 km! Ze svých osamělých cest vozí úžasné, většinou krajinové fotky. Jak jinak, prostě „Šedej“!
Vladimír „Chroust“ Procházka
Překlad z Magazine Montagnes 1988…
Jsou snímky, které dovedou překračovat hranice. Důkazem, pokud je nutné nějaký předložit, je souhrn aktivních kultur současnosti, která spojuje lidstvo. Když jsem objevil fotografie Karla Vlčka, ihned jsem si vybavil jiné fotografie, které pro nás mohou být určitým doporučením: Ansel Adams, David Muench nebo Eliot Porter.
Tento Čechoslovák je zamilovaný do fotografie, horolezectví a velkých formátů. Souvislost je jasná, ale lano je napjaté. Víme tak málo o těchto umělcích, kteří žijí ve světě, který je nám přitom geograficky tak blízký. Už to, že nám jsou dnes tyto snímky představeny, je štěstí. Štěstí objevu, co se odehrává na druhé straně. Štěstí dohadovat se, že i tam se smějí, pláčí, dělají to i ono a umějí se dívat na přírodu. A také Štěstí jako lekce lidskosti.
Díváme li se na hory pohledem čistě francouzským, mohli bychom uzapomenout, že existují muži, kteří dělají tak nádherné věci s přístrojem za pár šupů. Karel Vlček je pravděpodobně právě tak duchovním synem velkých amerických naturalistů – jako Vilém Heckel, další československý fotograf, kterého jsme objevili loni na festivalu v Antibes. Zkrátka všichni obyvatelé tohoto světa na něj mohou mít podstatný pohled.
Ocenění
